Jelikož jsem věděl, že můj kamarád a bývalý „kolega“ Matyáš Chochola (16 let) studuje netradiční školu a věnuje se aktivitám, o kterých jste možná v dětství snili, rozhodl jsem se, že ho požádám o rozhovor. Matyáš s tím souhlasil, a tak jsme se jednoho slunného dne sešli v parku se zmrzlinou v ruce a z našeho příjemného povídání vznikl zajímavý rozhovor pro čtenáře časopisu Snění.
JR – Jiří Robenek, redaktor Snění
MCh – Matyáš Chochola, host, student konzervatoře
Jiří Robenek: Matyáši, já bych o tobě mohl říct, že jsi fajn kamarád, student brněnské konzervatoře a úspěšný nejen divadelní herec. Jak bys ale popsal sám sebe?
Matyáš Chochola: Jsem kluk, co miluje divadlo, studuje 1. ročník Konzervatoře Brno a má s tím spojené velké cíle. Ale hlavně se snažím užívat si každého dne svého života.
JR: Už teď si určitě čtenáři pomysleli, že žiješ zajímavý a aktivní život. Pojďme se společně podívat na úplné začátky, brali tě rodiče jako malého kluka do divadla, nebo ses k tomu dostal až sám, když jsi vyrostl?
MCh: Spíše ne, protože můj táta je kulturní barbar.
JR: Myslíš si, že je důležité, aby malé děti byly k divadlu vedeny? A případně kdy bys ty, až jednou budeš sám rodič, chtěl poprvé vzít své dítě do velkého divadla?
MCh: Myslím si, že kultura je natolik důležitá, že by k ní mělo být dítě vedeno už opravdu odmala, představuji si to zhruba okolo tří let.
JR: Kdy to v tobě vyvolalo první impuls, že sis řekl: „To by mě také bavilo, já chci být herec!“ A kdy se ti toto přání poprvé splnilo?
MCh: Jako malý jsem si doma rád hrál s loutkovým divadlem a navštěvoval jsem kroužek scénického tance. Ale první velké představení jsem viděl až v době, kdy jsem chodil do školy. S tetou jsem navštívil hru Sluha dvou pánů a tam mě naprosto dojala atmosféra divadla a řekl jsem si, že tady bych chtěl pracovat. A první kroky na prkna, která znamenají svět, jsem získal díky Hudebně–dramatickému studiu při Moravském divadle Olomouc, kde jsem se postupně učil, jak vůbec stát na jevišti, a v devíti letech jsem si poprvé vyzkoušel vystupovat na velkém otevřeném prostoru.
JR: Nebál ses početného publika? A co bys doporučil někomu, kdo se čistou náhodou dostal třeba k ochotníkům a má před sebou velkou premiéru?
MCh: Stres mám pořád obrovský, ale úplně první představení bylo jedním slovem děs. Pamatuji si, že jsem se v zákulisí divadla opravdu klepal strachem. Teď už si vždy při příchodu na jeviště řeknu „Přichází velká hvězda, vy volové!“ Na jevišti už tréma odpadne a všechno jde víceméně samo.
JR: Věděl jsi již od samého počátku, že chceš jít studovat konzervatoř, nebo ses pro to rozhodl až v deváté třídě?
MCh: Když jsem byl na druhém stupni základní školy, tak jsem si postupně uvědomoval, že divadlo beru opravdu hodně vážně, a volba střední školy byla v deváté třídě víceméně jasná.
JR: Jak ses připravoval na přijímací zkoušky? Máš nějaký tip pro naše čtenáře, kteří se hlásí na konzervatoř?
MCh: Na přijímačky jsem se připravoval zhruba čtrnáct měsíců předem a to s herečkou z Moravského divadla, která mi opravdu velmi pomohla. Říká se sice, že pokud se na přijímací zkoušky připravujete s někým, tak na to studium nemáte. Já si myslím, že to není pravda, protože v těch patnácti letech spoustu věcí ještě neznáte a rozhodně to není žádná ostuda, ba naopak je to ta nejlepší volba, pokud vás k přijímačkám přímo někdo vede. Určitě se ale musíte sami snažit, chtít zdravě si věřit.
JR: A jak přijímačky vlastně probíhaly?
MCh: Na hudebně-dramatický obor probíhají dvě kola. V prvním kole přednesete dvě básně a dva monology. V kole druhém pak je ještě něco málo ze zpěvu, tance a také musíte přednést další monolog.
JR: Teď mám pro tebe poměrně obsáhlou otázku. Jak probíhá studium na brněnské konzervatoři?
MCh: Studium je časově náročné, ale o to krásné. Ve škole jsem prakticky od večera do rána, teda vlastně od rána do večera (smích). A většinu času nesedím ve školní lavici s učebnicí, ale mám různé odborné předměty, jako je balet nebo akrobacie.
JR: Myslíš si, že máš některé předměty zbytečné nebo naopak něco postrádáš?
MCh: Zbytečný není pro mě žádný předmět, spíš naopak jsem rád, že je to pestré. Ale asi mě nic nenapadá, co bych tam přidal. Pokud někomu ještě něco chybí, tak to může dělat ve svém volném čase.
JR: Když toho máte časově tolik, tak jak stíháš ostatní záliby?
MCh: Koníčky šly u mě tak trochu stranou. Ale největší záliba pro mě stejně bylo divadlo, kterému se teď věnuji celý den. Volného času je poměrně málo, co ale nestíhám přes týden, doženu většinou o víkendu.
JR: Máš nějakou vtipnou historku z divadelního prostředí, na kterou doteď se smíchem vzpomínáš?
MCh: Tak to je těžká otázka! (Matyáš následně minutu přemýšlel.) Divadlo je jedna velká zábava, kde se každý den děje něco nového a je to hnízdo plné vtipných příhod a dobré nálady.
JR: Kdybys naše čtenáře zaujal, tak kde tě mohou vídat?
MCh: My máme v prvním a druhém ročníku zakázáno někde účinkovat, takže bohužel mě můžete zatím vidět jen ve studentských představeních Konzervatoře Brno.
JR: A v čem jsi účinkoval před nástupem na konzervatoř?
MCh: Objevoval jsem se především na poli Moravského divadla Olomouc, případně pak na příležitostných kulturních akcích.
JR: Máš i zkušenosti s herectvím mimo jeviště? Zahrál sis třeba ve filmu nebo seriálu?
MCh: Film a divadlo, to jsou dva úplně odlišné světy a já tíhnu více k tomu divadlu, protože rád vidím diváky, jak reagují. Zajímá mě jejich rychlá odezva.
JR: Styk s diváky je opravdu k nezaplacení…
MCh: Přesně tak. Každopádně zkušenosti s filmem mám malé, většinou šlo o epizodní role.
JR: Jak se vidíš v budoucnosti? Co bys chtěl přesně dělat, abys měl spokojený a šťastný život? A je něco, co bys chtěl na závěr čtenářům časopisu Snění sdělit?
MCh: Budu rád, když úspěšně dokončím studium a najdu si místo v herecké branži. To je moje meta (smích). Uvidíme, co mi život přinese a odnese, ale budu rád za každé místo. Všem bych chtěl sdělit, aby chodili častěji do divadel a nezapomínali, že tady zkrátka ta kultura pořád je.
JR: To zní mile a zajímavě. Mně už ale nezbývá než ti popřát, aby se ti tvé sny splnily, a poděkovat ti za tvůj čas a zájem pro rozhovor do našeho časopisu.
článek zpracoval: Jiří Robenek